Jsem přesvědčen o tom, že ‘definici’ lze definovat také jako ‘reinvenci’. Nebýt jako vaši rodiče. Nebýt jako vaši přátelé. Být sám sebou.
Jako kluk jsem neměl žádnou sebeúctu. Vše, čím jsem byl, bylo výsledkem strachu, který jsem cítil, a ponížení, kterému jsem byl vystavován. Strachu z rodičů. Ponížení od učitelů, kteří mě nazývali odpadem a předpovídali mi kariéru sekače trávníků. A pak tu byl teror od mých spolužáků. Byl jsem zastrašován a dostával jsem nakládačku kvůli mé barvě pleti i kvůli mému vzrůstu. Byl jsem vyzáblý a nemotorný a když si mě ostatní dobírali, nedivil jsem se tomu a neutíkal jsem před tím.
Všechno jsem to chápal. Budil jsem odpor. Při sportu se mi vysmívali. Retard. Jediné, v čem jsem byl dobrý, byl box, ale to jen proto, že jsem všechnu tu zlost v sobě přetavil v divokost a nepředvídatelnost. Bojoval jsem jako smyslů zbavený a ostatní si mysleli, že jsem blázen.
Celou dobu jsem se nenáviděl.
I když to teď zpětně vypadá jako totální blbost, já se jim tehdy hrozně chtěl podobat — mluvit jako oni, oblékat se jako oni, nosit se s lehkostí a beze strachu, že mě na půl cesty do třídy nikdo nezmlátí. Roky plynuly a já se naučil držet to vše v sobě. Mluvil jsem pouze s několika kluky z mé třídy — lůzry stejně jako já. Někteří z nich patří stále k těm nejlepším lidem, jaké jsem kdy poznal. Začni se bavit s klukem, jehož hlava se několikrát ocitla v záchodové míse, chovej se k němu s úctou, a najdeš toho nejloajálnějšího přítele. Nicméně, s kamarády či bez nich, škola stejně stála za hovno. Učitelé mi ji řádně znepříjemňovali a já je taky neměl příliš v oblibě.
Ale pak přišel pan Pepperman, můj nový poradce. Mohutně stavěný a hrůzu budící veterán z Vietnamu. V jeho třídě si nikdo nedovolil bez dovolení mluvit. Jednou to kdosi zkusil a pan P. ho zvedl ze země a přišpendlil k tabuli. Pan P. viděl, že nejsem ve formě, a tak se mě jednoho říjnového pátku zeptal, jestli jsem někdy cvičil s činkama. Odpověděl jsem, že ne.
Navrhnul mi, ať vyberu svoje úspory a koupím si u Searse padesátikilovou nakládačku. Hned jak jsem vyšel ze dveří jeho kanceláře, už jsem vymýšlel výmluvy, které mu v pondělí navykládám, proč jsem si žádnou činku nekoupil. Na druhou stranu jsem se díky tomuto jeho zájmu cítil aspoň trochu výjimečně. Můj vlastní otec se o mě nikdy ani zdaleka takto nezajímal. Tu činku jsem šel koupit hned v sobotu, ale nemohl jsem ji ani donést k mámině autu. Musel jsem si od prodavače půjčit vozík, za což se mi od něj dostalo posměchu.
Nastalo pondělí a já vešel do školní kanceláře pana P. Oznámil mi, že si pro mě nachystal cvičební program. Chystal se mě trénovat a začal tím, že mě čas od času, když to nebudu čekat, udeří na solar plexus. Když tu ránu ustojím, bude to známka toho, že se naše spolupráce někam vyvíjí. Já se v žádném případě nehodlal pozorovat v zrcadle nebo o mém cvičení komukoliv ve škole říkat. V posilovně mi pan P. ukázal deset základních cvičení. Dával jsem větší pozor, než jsem kdy věnoval kterémukoliv předmětu ve škole. Nechtěl jsem to podělat. Došel jsem domů a hned večer se pustil do cvičení.
Týdny ubíhaly a kdykoliv mi pan P. uštědřil na chodbě ránu, poslal mé knížky do vzduchu a mě na zem. Ostatní studenti zjevně nevěděli, co si o tom myslet. Uběhly další týdny a já si vytrvale přidával na činku další a další kotouče. Vnímal jsem v sobě rostoucí sílu. Cítil jsem ji.
Těsně před Vánočními prázdninami, když jsem byl na cestě do třídy, jakoby odnikud se objevil pan Pepperman a vrazil mi jednu ránu do hrudi. Zasmál jsem se a pokračoval v chůzi. Měl ses vidět, řekl mi poté. Když jsem došel po škole domů, utíkal jsem do koupelny a vyhrnul si tričko. Viděl jsem tělo, ne jen skořápku chránící můj žaludek a srdce. Můj biceps byl vyboulený. Moje hruď byla jasně viditelná. Cítil jsem se silný. To bylo poprvé, co si pamatuju, kdy jsem byl na sebe hrdý. Něco jsem dokázal a nikdo mi to nemohl vzít. Od té chvíle už jsem si nenechal nic namluvit.
Trvalo mi spoustu let, než jsem plně docenil vše, co mě Železo naučilo. Považoval jsem ho za protivníka — zvednout něco, co nemůže být zvednuto. To byla chyba. Když se Železo nechce odlepit od země, je to ta nejlaskavější věc, kterou vám může nabídnout. Pokud vyletí vzůru a prorazí strop, nenaučí vás to nic. Takhle k vám Železo promlouvá. Říká vám, že materiál, s nímž pracujete, zvládnete jen tehdy, když se mu budete podobat. To, s čím bojujete, zároveň bojuje s vámi.
Teprve s blížící se třicítkou jsem zjistil, jak velký dar mi cvičení přineslo. Naučil jsem se, že nic dobrého nevzejde bez práce a jistého množství bolesti. Po každé sérii, která zanechá mé tělo v třesu, vím o sobě něco víc. Když se mi přihodí něco zlého, vím, že to nemůže být tak zlé jako tento trénink.
Dřív jsem se snažil s bolestí bojovat, ale teď je mi jasné, že bolest není můj nepřítel, je to mé volání po výjimečnosti. Pracujete-li ale se Železem, musíte být při své interpretaci bolesti opatrní. Nejvíc zranění způsobených Železem pochází z ega. Jednou jsem pár týdnů zvedal váhy, na které mé tělo nebylo připraveno, načež jsem několik měsícu nemohl zvednout nic těžšího než vidličku. Zkuste zvednout to, na co nejste připraveni, a Železo vám dá malou lekci o zdrženlivosti a sebekázni.
Nikdy jsem nepotkal skutečně silného člověka bez sebeúcty. Myslím, že spousta opovržení — jak vůči sobě, tak navenek — se vydává za sebeúctu: představa budování sebe sama tím, že budete stoupat po ramenou ostatních, namísto svým vlastním úsilím. Když vidím kluky cvičící jen kvůli tomu, aby lépe vypadali, považuju to za marnivost v té nejhorší podobě — jako kreslené postavičky, reklamní tabule pro nevyrovnanost a nejistotu. Síla se odhaluje skrze charakter. To je to, čím se liší pan Pepperman od namakaných vyhazovačů v klubech, kteří jen vykazují násilníky.
Svalová hmota se nerovná vždy síle. Síla znamená laskavost a citlivost. Síla znamená porozumění tomu, že vaše energie má jak fyzický, tak emocionální původ. Že pochází z těla i z mysli. A ze srdce.
Yukio Mishima řekl, že si nedokáže užít představu milostného vztahu, pokud se necítí silný. Milostný vztah je tak silná a všeobjímající vášeň, kterou slabé tělo nedokáže dlouhodobě ustát. Já osobně mám nejvíc romantických myšlenek během cvičení se Železem. Jednou jsem byl zamilovaný do ženy. Nejvíc jsem na ni myslel tehdy, když mým tělem projížděla bolest ze cvičení.
Všechno ve mně ji chtělo. Tak moc, že sex byl pouhým zlomkem celé mé touhy. Byl to ten nejsilnější prožitek lásky, který jsem kdy pocítil, avšak ona žila daleko a nevídali jsme se příliš často. Cvičení bylo jedním ze zdravých způsobů, jak se vyrovnat se samotou. Až doteď, když cvičím, obvykle poslouchám nějaké balady.
Nejraději cvičím sám.
Umožňuje mi to soustředit se na lekce, které si pro mě Železo přichystalo. Poznávat, co v Tobě je, je vždy dobře stráveným časem, a já nenašel žádného lepšího učitele. Železo mě naučilo, jak žít. Život je schopen vás totálně rozhodit. To vše, co se v současné době okolo nás děje — je zázrak, pokud jste se nezbláznili. Lidi se stali oddělení od svých těl. Netvoří už celek.
Vídávám je přesunovat se z jejich kanceláří do aut a do svých domovů na okrajích měst. Neustále vystresovaní, nevyspaní, špatně se stravující. A špatně se chovající. Jejich ego zdivočelo; jsou motivováni něčím, co je nakonec zničí. Potřebují Železnou Mysl.
Během let jsem spojil meditaci, akci a Železo do jedné jediné síly. Věřím, že pokud je silné tělo, mysl produkuje silné myšlenky. Čas strávený bez Železa způsobuje degeneraci mé mysli. Uvádí mě to v silnou depresi. Moje tělo umlčuje mou mysl.
Železo je tím nejlepším antidepresivem, které jsem našel. Není lepší cesty, jak bojovat se slabostí, než skrze sílu. Jakmile jsou mysl a tělo probuzeny ke svému potenciálu, je nemožné vrátit se zpět.
Železo Ti nikdy nelže. Můžeš vyjít ven a naslouchat všem druhům drbů, poslouchat, že jsi bůh nebo totální bastard. Železo Tě vždycky spraží. Železo je skvělý referenční bod, bezmezný dárce perspektivy. Vždy navádějící, jako maják v černočerné tmě. Železo se stalo mým nejlepším přítelem. Nikdy mě nezradilo, nikdy neuteklo. Přátelé můžou přicházet a odcházet. Ale 100 kilo vždycky zůstane 100 kilo.